Velikonoce pro mnohé nepředstavují jen období, během kterého dochází k milým setkáním s rodinou, ale také období dotěrných výčitek. Úplně stejně jako Vánoce. Na jednu stranu se těšíváme na teplé jarní dny provoněné volnem, pospolitostí a beránkem, na straně druhé se však už teď děsíme toho, jak se zase přejíme a možná také “přepijeme“. Během krátkého volna se tak střetávají hned dvě tendence. Radost i děs. A to nikdy není dobře.

Někdo se předem trápí, kolik toho asi sní, jiný si dá bez výčitek cokoli. Někdo se těší, jak hezky si užije volna a někdo jiný má už teď nahnáno z toho, kolik kilo mu po svátcích jara zase naskáče nahoru. Jak tedy ke svátečnímu stravování přistoupit tak, aby z něj nebyl stresový maraton? Odpovědi v našem článku nehledáme jen my sami, ale nabízí je i výživová poradkyně Radka Vondráková.

Dva tábory

Svátky ne svátky, členění jedlíků bude pořád tak nějak stejné. Podle Radky Vondrákové je základní rozdělení dokonce vyloženě jednoduché. Lidem, kteří se o sebe starají celoročně a ví, jak jejich tělo funguje, kousek beránka skutečně jako nějaký prohřešek nepřijde. "Takový člověk si dá normální porci, pochutná si a pak pokračuje ve svém běžném režimu, kde nechybí ani pohyb," vysvětluje.

Opomenout ale nesmíme ani druhý tábor. A nutno podotknout, že v něm těch lidí se špatným stravováním táboří bohužel čím dál více. Právě u takových strávníků však ke zmíněným výčitkám dochází. A to nejen o Velikonocích, ale obecně. Jak ale jít právě na ony výčitky s velikonoční tématikou? „Nevyčítat si je,“ říká parťačka přes jídlo.

Zároveň hned dodává: „Já vím, takhle jednoduché to není, i když možná pro někoho ano. No a tím se dostávám k tomu, že na tohle není neutrální odpověď. Ten, kdo jídlu rozumí, celý rok se o sebe stará a ví, že ho kus beránka, ani celý, neztloustne o 10kg, tak to neřeší a nic si nevyčítá. Nemá vlastně ani co si vyčítat. No a pro druhou skupinu lidí, kteří se o sebe nestarají celoročně, jsou veškeré svátky jen další příležitostí pro to, aby se najedli a ještě si to pozitivně odůvodnili – jsou přeci Velikonoce a já nebudu držet dietu.“

„Takže vlastně ani nevím, jaký typ člověka si dneska něco vyčítá. Ten kdo to neřeší, nic k vyčtení nemá a ten kdo to řeší, tak ví, že výčitky taky nejsou na místě,“ zamýšlí se současně. „Podle mě se svátečně přejídá minimum lidí a u těch je to opravdu tím, že mají jen adekvátní důvod pro to, aby se opět přejedli. Ti ostatní to neudělají. Mám za sebou už několik tisíc spoluprací s lidmi a málokdy se setkám s tím, že by se někdo přejedl kvůli nějakým svátkům v roce. A ano, je to tím, že chtějí od sebe a od jídla více. Tudíž já za sebe a ze své zkušenosti nemohu říct, proč to někoho svádí. Bude to svádět jen ty, kteří to tak prostě chtějí a hledají důvod, proč se pořádně přejíst,“ doplňuje.

V souvislosti s myšlenkou naší dvorní výživářky mě ihned napadla otázka, proč se vlastně obecně přejídáme. Svátky, pátky i liché čtvrtky v květnu. Radka Vondráková má jasno i v tomto ohledu. „Přejídá se jen ten, kdo se neumí najíst POŘÁDNĚ,“ nastavuje zrcadlo vystudovaná pedagožka.

A sama spěšně vysvětluje: „A co je to pořádně? Tak, aby člověk pokryl veškeré živiny, které tělo vyžaduje. Až se to naučí, nebudou chutě, ani přejídání. Většina lidí se přejídá kvůli emocím. Bavíme se tedy o emočním přejídání. Jednou bych chtěla pochopit, proč to tak je. Moje hlava to neumí pochopit. Protože, kdybych já měla nějaký stres či jiná úskalí, sednu si třeba do rohu a budu se litovat či brečet. Ale že bych šla sníst šuplík s čokoládou? Abych si ještě více uškodila? To by mě nikdy nenapadlo.“

„Opět se dostáváme k tomu, že naše emoce jsou zase jen dobrou výmluvu k tomu, abychom si ospravedlnili to, proč se přejídáme. Dovolím si přirovnání – náš pes dostává pravidelně najíst. Když mu teď dám dvojnásobnou porci, tak ji nesní. Sní jen to, čím naplní své potřeby a zbytek nechá. Čím to je? Ví, jeho hlava i tělo, že to nepotřebuje sníst, že jídlo zase dostane, tak nač se přejídat. Takhle funguje i mé tělo. Ví, že dostane najíst, a tak nepotřebuje dělat nějaké zásoby. Oproti tomu člověk, který se sotva naobědvá a následně navečeří, bude mít vždy tendence přejíst se, protože hlad bude stále velký a tělo ani hlava nebudou znát pocit naplněných potřeb a uspokojených chuťových pohárků,“ dodává za přejídáním jako jasnou tečku.

Gauč a lednička

Zamýšlela jsem nad tím, jak si ty krásně prosluněné svátky jara však skutečně užít tak, abychom je bez funění z přejedení neproleželi na gauči. Výživová parťačka tisíců lidí vidí situaci z jiné perspektivy.

„Možná to ode mne nebude “tradiční“ a podporující naše české tradice, ale ze zkušenosti si troufám napsat, že takhle to dneska už není. Čas vyvařovat naše generace nemá a i si troufám říci, že spousta lidí na gauči neleží. Už z něj dokonce vstane a jde pro sebe něco udělat. A když pro nás vyvařují naše babičky, tak bych vůbec neodmítala, a s chutí si dala vše, co připraví. Nesním holt celého beránka, ale ukousnu mu jen hlavu. Tím se řídím já. Možná bych k tomu ještě řekla, že rok má 365dní. Kalorie se nemažou každý den po půlnoci. Můžeme na ně nahlížet třeba jako na týdenní celek. Takže pokud si na Velikonoce dopřeju a druhý den ještě dojídám, tak rozumný a znalý člověk ví, že následující dny jídlo vylepší tak, aby příjem sacharidu či tuků nebyl tak markantní. Pro podporu psychiky si ještě dá oblíbený pohyb, který tedy bude jiný než ležka na gauči a stojka u ledničky.“

Strašák alkohol

S Radkou Vondrákovou jsme se pokoušely nasvítit i to, čeho se o svátcích vlastně tolik bojíme. Já největší nástrahy spatřuju ve sladkých nástrahách a svátečních pochutinách. Výživová koučka však největší lákadlo spatřuje v něčem zcela odlišném.

„Myslím, že to bude stejné jako o Vánocích – alkohol! Dneska půlka lidí bude při redukci váhy nadávat, jak už jim cotagge leze ušima, a jak stále jedí jen šunku. Ale nikdo, fakt nikdo si nepostěžuje, že už jim krkem leze alkohol. Chudinka cottage. Proto ten alkohol tak moc nemám ráda. Ničí nás a vidět to nechceme. Teda já to vidím, ale bojím se, že pro stále více lidí je alkohol nápojem “klidu“. Spousta lidí, se kterými spolupracuju, nechce jíst mraky skvělých potravin, ale zároveň mi napíše, ať jim neberu večerní sklenku alkoholu. To je tak smutné. Takže dneska není nástrahou beránek ani cukroví, ale alkohol,“ říká ke svátečním nástrahám Radka.

A jde ještě dále: „Velikonoce jsou opět důvodem k tomu, aby si každý milovník alkoholu našel důvod pít. Ovšem ten, kdo si dá alkohol o Velikonocích, ho zřejmě pije celý rok. Tam je to pak už úplně jedno. Ale pokud si ten, kdo celý rok své tělo udržuje ve formě, dá jednu či dvě kořalky se strejdou na Moravě, tak za mě je to v pořádku a vlastně je to součástí nějakého setkání a příležitosti. Proč by né?“ připojuje řečnickou otázku.

„Nemám problém s alkoholem, mám problém s tím, že lidi neumí žít bez něj. Polovina lidí nezná zábavu bez alkoholu nebo posezení s přáteli. Dovolím si příběh ze života. Byli jsme v březnu s přáteli na dovolené v horách. Jeden den do hotelu přijela skupina lidí, kteří si ve vířivce otevřeli bar a to doslova. Vířivka je v hotelu velká a tak jsem se tam zašla ohřát, sedíc dál od této skupiny. Pravděpodobně si mě prohlédli a během chvíle přišly dotazy s poklepáním na rameno. Opilá paní si chtěla poměřovat svaly na rukou a fotit si můj zadek. Totálně k. o, ovšem myslela si, jak je asi perfektní,“ pokračuje v ději Radka.

„Ptala se mě, co dělám. Hned jsem odpověděla: „Učím lidi žít a nepít alkohol“. Radikální odpověď, ale já musela. Dostala jsem odpověď, že ona má ráda zážitky a užívá si života. Nemá cenu si asi poměřovat životní zážitky, ale za hodinu tuhle paní odnášely, vlastně vynášely, dvě kolegyně. Nebyla schopna ani jít. To vše viděl náš syn. A já jsem neskutečně hrdá na to, že mě nevidí sedět s alkoholem u stolu, natož ve vířivce či si dát pivo po ujetých xy km na kole. Kolik si asi ta paní pamatuje těch zážitků? A to je celá realita alkoholu,“ finišuje povídání pointou i zamyšlením.

Nadílky a pomlázky

K Velikonocím vždy jednoznačně patřila pomlázka, ruku v ruce s nadílkou. Nic by pochopitelně nemělo jít do extrému a měli bychom se tak kvůli sobě všichni snažit o nějakou rovnováhu. Tuna čokoládových vajíček tak samozřejmě problém je. Embargo na každé zrníčko cukru však také. To potvrzuje i Radka Vondráková.

„Je to výchovou od mala. Je to o tom, co dítě vidí u svých rodičů. My doma jsme šly metodou – tady máš. Syn do cca 3let nic ze sladkostí nejedl, jemu to prostě nechutnalo. Zaplesala jsem, měla jsem radost. Takže super, u nás to šlo bez násilí proti sladkému. Pak tedy ale nastal zvrat a od hořké čokolády jsme se dostali k lásce oblíbeným čokoládovým vajíčkům s překvapením. A tak co – koupíme mu je, prarodiče koupí, on sám si to v krámu vybere, ale už je tak znalý, že řekne: „Maminy, dneska jsem jedl správně, byl jsem na kole, můžu jedno vajíčko?“ Dokonce nedávno dostal celé plato těchto vajíček, navíc s oblíbeným motivem. I teď, když vám odpovídám, na ta vajíčka koukám. Ještě se jich ani nedotkl a vystavil si je v obýváku. Je to zkrátka výchovou a něco ovlivnit můžeme. Tak, že děti třeba učíme, že každý den je stejný a svátky nejsou důvodem k tomu, aby se někdo přejedl košíkem čokolád.“

Zdravé alternativy

Tak, jako k Velikonocům patří sváteční program v televizi nebo zlatý déšť, kam oko dohlédne, tak k nim již, zřejmě zcela tradičně, patří i hledání nejrůznějších zdravých alternativ, jde-li o beránky, mazance, bábovky a jiné velikonoční cukroví. Radka Vondráková si však o alternativách myslí své.

„Jaké alternativy hledat třeba za bílou mouku? Žádné! Absolutně žádné. Protože když pečeme, tak to pečeme pro tu typickou chuť a taky to směrujeme k našim strávníkům, kteří danou chuť očekávají. Kdyby mi tchýně udělala linecké jinak, než doposud, asi zruším žádost o ruku její dcery! Samozřejmě humor, ale… Takže netunit. Některá jídla si žádný zdravý tuning nezaslouží. Tedy pokud se nebavíme o alergiích, kdy je potřeba, aby to vyhovovalo tomu, kdo to bude jíst. Rozhodně ale také nechci rozčílit vášnivé pekaře skrze tapiokové, mandlové, chřestové či pohankové mouky. Jistě je i tohle pečení moc chutné a já ho mám ráda. K tomu drink z dešťových kapiček a hnedle je to jiné než mazanec s kakaem. Ale jak jsem řekla, musí si to najít strávníka.“

Nepřestávat začínat

Než se nadáme, zazvoní zvonec a Velikonoc bude konec. Abychom tak poté nepatřili k těm, kterým k nadílce zbudou i oči pro pláč nad vším tím zbytečným vyčítáním si, směřujme v mysli i v kalendáři následujícího všedního dne k malým velkým cílům. Závěrem nám je přibližuje i parťačka přes jídlo Radka Vondráková.

„Nepřestávejte začínat. Nepřestávat začínat s naší snahou. Brát další den jako novou šanci. Kdybych se já měla vykašlat na svou snahu hned po tom, co jsem včera snědla pytlík brambůrků, nikam nedojdu. Uděláme někdy krok zpět, ale pak můžeme udělat dva dopředu. Je na každém, co pro sebe chce udělat. Jak ráda píšu a říkám: „Buď chceš, nebo nechceš“. Berte každý den jako normální den. Neberte některé dny jako dny vhodné pro přejídání a neřešení. Jen takováhle změna v myšlení může udělat s vaším tělem, a hlavou, velké věci,“ uzavírá.

Barbora Klímová