Svět kulturistiky v mnohých z nás evokuje sílu a píli. Možná tvrdost a jakousi nepřístupnost. Když si ale chvilku povídáte s přední českou kulturistkou Věrou Mikulcovou, dýchne na vás také ohromná laskavost, životní nadhled a její šťastná povaha.

Věra Mikulcová je velmi sympatická žena s neuvěřitelnou silou vůle a odhodláním, která by se pro ostatní rozdala. Její životní příběh je nesmírně inspirativní a dokazuje, že když si člověk stanoví cíl, dokáže neuvěřitelné věci. Povídaly jsme si tak nejen o tom, co ji přivedlo ke kulturistice, jak zvládala začátky, a co pro ni znamená úspěch ať už ve sportu, či v životě, ale také jsme nasvítily téma zdravého sebevědomí, které ženám často pokulhává.

Nemůžu jinak, než začít obligátní otázkou. Ale přesto, zasvěťte nás prosím do toho, jak jste se dostala ke kulturistice. Co vás na ní tak fascinovalo?

Jak jistě už skoro všichni ví, ke kulturistice jsem se dostala přes basketbal a následný úraz kolene. Po úrazu jsem musela rehabilitovat ve fitku na rotopedu, kam mě poslal ošetřující ortoped, jelikož jsem byla obézní a musela jsem dolů shodit kila. V posilovně mě fascinovaly svaly, jak pracují a jak díky nim můžeme svoje tělo změnit.

Dá se tak vůbec říct, že pro vás byly začátky těžké?

Určitě ne, bavilo mě to. Bavilo mě makat, zvedat závaží, zlepšovat se a jít si za svým cílem. Jinak každý sport musí být těžký, musíte se pro ten sport obětovat, máte stanovený režim a jedete. Ale jak říkám, baví mě to.

Zůstaňme u začátků ještě chvilku. Když člověk s něčím začíná, má občas chuť to vzdát. Měla jste i vy nějakou takovou chvíli, kdy jste s tím chtěla seknout?

Opět musím odpovědět ne. Já jsem člověk, který když si dá cíl, jde si za ním. Neříkám, že v tomto sportu nejsou těžké chvilky, jsou, ale je to jeho součástí. Baví mě to a musíte mít vůli, abyste mohla dělat tento sport. Samozřejmě také partnera nebo partnerku, která je vám oporou. A to si myslím, že je o dost těžší, pokud jste sami.

A vám byl během těch náročnějších chvil oporou kdo? Vaše partnerka?

Ano, oporu mám v partnerce Janě Paulátové, která mi po celou tu dobu pomáhá opravdu se vším, na co si vzpomenete. Za to jí moc děkuji. Myslím, že život s kulturistou nebo kulturistkou je hodně těžký.

Od začátků poskočme dál. Jaké vlastně prostředí kulturistiky ve skutečnosti je? Je přátelské? Přece jen v něm na první dobrou nevidíme rivalitu tak, jako je tomu jinde. Vidíme spíše obrovskou práci s vlastním tělem. Ale co je za tím vším?

Víte, já pořád říkám, že jaké si to člověk udělá, takové to má. Kamkoliv jedu, najdu si skupinu lidí, se kterými si opravdu rozumím, a na pohodu se bavíme. Samozřejmě rivalita musí být, bez toho to nejde, ale přátelské vztahy jsou také důležité.

Život profesionální kulturistky je asi dost rozmanitý. Povězte prosím, jak vypadá váš všední den? Je v něm vždy zahrnutá cvičící rutina?

Pokaždé je jiný, ale většinou dopoledne zařizujeme různé věci okolo fitka, a odpoledne chodíme do práce, kde mám osobní tréninky a pár hodin na baru. Pro sebe mám hodinu svého tréninku. Víkendy se snažíme mít volné a cestujeme po České republice.

Pojďme letem světem proběhnout soutěžemi. Jak se na nich vyrovnáváte s fyzickými a psychickými nároky?

Co se týče fyzických nároků, zvládám to velmi dobře. Jsem poctivá v trénincích, mám natrénováno, nic neošidím. Samozřejmě pózing je náročný, je to jako trénink v posilovně – zatínáte všechny svaly, co máte. No, a když jste v zákulisí těsně před vstupem na stage, je pro mě důležitá psychická podpora, kterou mi dává Jana.

Přejděme k úspěchu. Co vy osobně považujete za ten svůj nejcennější?

Po stránce sportovní považuji za svůj největší úspěch umístění v Torontu, kde jsem byla dvakrát druhá, a samozřejmě Masters Olympia, kde jsem skončila osmá. Byla to pro mě velká čest účastnit se této soutěže a dostat se mezi top ten.

Kdybych měla hodnotit úspěch v životě, tak jsem moc ráda, že se nám daří úspěšně vést naše fitko Fitness Factory Jihlava a že jsem s partnerkou už přes 20 let šťastná. Myslím, že v dnešní uspěchané době to může říct málokdo.

Áááá, máme tu jídlo. Já sama jsem velká fanynka těch vašich videí, kde vaříte “ta strašně složitá jídla“. Jak ale vypadá váš běžný jídelníček? Musíte se hodně věnovat tomu, jak se stravujete?

Jídelníčky mám v podstatě dva. Jeden je závodní a ten je velice stručný. Ať vás moc nenudím – maso, většinou krůtí prsa, rýže, zelenina, vaječné bílky, tvaroh. No není to jednoduché?

A když nemám dietu, ochutnám si od všeho trošku. Samozřejmě si hlídám příjem sacharidů, bílkovin a tuků, ale jak říkám, i kulturisté jsou lidé a občas si dají něco dobrého. Jen smažená jídla si nedávám. Už mi ani nechutnají.

Nakopněte nás prosím trochu: Když se dokážete hlídat vy, jak se můžeme naučit hlídat se taky? Každá z nás. Přece jen pořád slyšíme, že je to u nás v ČR s obezitou velmi na pováženou. Tak jak se udržet ve formě a být zdravé? Nemáte nějakou udržitelnou radu?

Je to strašně jednoduché. Můžete jíst všechno, jen to musí být malé porce a hlavně pravidelnost je důležitá. Jíst po 2–3 hodinách je za mě nejlepší. A co je ještě důležité – musí být nějaký výdej. Jak se říká, když je příjem, musí být výdej. Takže sportujte, co to jde.

A je něco, na čem si vyloženě ujíždíte? Bez čeho byste se neobešla a nerada si to odpíráte?

Když mám dietu, tak opravdu jedu striktně. Nevadí mi to, člověk přepne a jede. Mám cíl, tak proč bych si měla něco dávat? Vždyť dieta je jen na pár měsíců. Když nejsem v závodním roce, určitě si dám ráda zmrzlinu, pizzu, ale třeba i čokoládu.

Když už jsme se dostaly k tomu jídlu, napadá mě vlastně, co všechno zahrnuje příprava na soutěž? Točí se to právě hodně i kolem toho jídla?

Určitě. Jídlo je velice důležité, protože si musíte udržet svalovou hmotu a zhubnout jen tuky, což vyžaduje právě striktní stravu, kde převažují bílkoviny. Hlídáte si hodiny, kdy máte jíst. Když jedete na výlet, máte sebou kabelu jídla, jde se nakoupit, musí se počkat, až se najím, aby mi vše vycházelo. Samozřejmě i tréninky jsou klíčové. K tréninku pak přibývá pózing, čili trénování kulturistických póz a nácvik volné sestavy.

A jak se připravujete na soutěže obecně?

Celý rok, protože budujete svaly, není dobré se vykašlat na tréninky. Chcete být zase o rok lepší. Kulturistika je zkrátka celoživotní styl.

Našla byste i něco, co na přípravě vyloženě nemáte ráda? Něco, u čeho si vždy řeknete: „Néééé, tohle tak nesnáším…“

Není, mám to všechno kolem toho moc ráda.

Co si na té přípravě užíváte nejvíce?

To, jak se odkrývají svaly. To je opravdu krásný pocit. Každý by si měl jednou zkusit zhubnout, aby věděl, jak vypadá bez tuku. Těším se na výsledek, jak to celé zase bude komplet vypadat.

Vypadat … Když už nám tady to slůvko padlo, povězte prosím, jak se vyrovnáváte s kritickými názory na váš vzhled?

Já? Vůbec, neřeším to. Jsem spokojený člověk. Tak jak vypadám, se mi líbí a chci takhle vypadat. Každý, kdo je se sebou spokojený, neřeší ostatní lidi.

Dá se říct, že člověk se s těmi přiblblými komentáři prostě smíří? Čtete je vlastně vůbec?

Smíří nemůžu říct. Já se nemám s čím smiřovat. Prostě to neřeším, zasměju se a nejlepší je, když si rozkliknete ten profil toho člověka. Vždycky je to hrůza, takže není čemu se divit, proč ten dotyčný píše takové komentáře. Není se sebou spokojený a hlavně nemá co dělat, tak řeší ostatní.

Vždy jste měla takový nadhled? Opravdu se vás nikdy nedotýkaly?

Nikdy se mě nedotýkaly. Jak říkám, když je někdy náhodou čtu, což už teď skoro vůbec, jen se zasměju.

Jste obdivuhodně nad věcí. Proto vás poprosím o malou radu. Jak to udělat, když do nás někdo šije, aby nám to bylo tak nějak jedno? Aby se to nás žen nedotýkalo? Jak ledasco ustát s grácií a humorem tak, jak to často vidíme u vás?

Vždycky si řekněte, co je to za člověka, jak vypadá. A hlavně? Vy ho k životu nepotřebujete. Tak proč si z jeho blbých narážek něco dělat? Jen vám to ubere sílu. Jen se zasmějte a jděte dál. To ho nejvíc naštve. Určitě se sebou není spokojený a třeba vám závidí to, jak se máte.

Pojďte nám závěrem prozradit, jaké vás čeká léto a na co se teď v nejbližší budoucnosti nejvíce těšíte.

Přes týden práce v našem fitku, prodloužené víkendy výletujeme po České republice. Jsou to krátké dovolené, ale aspoň se člověk podívá na více míst. Moc rády poznáváme nová místa a dost často se na ně, když se nám líbí, vracíme. Už jsme toho za ty roky společně projeli hodně. A píšu měkké i, protože s námi samozřejmě jezdí i naši pejsci Tonda a Eda.

Barbora Klímová