Každý z nás během své životní cesty zakopává o různé překážky a problémy. Lenka Králová se ale většinu svého života s případnými problémy potýkala jako pohledný muž. Dnes však životem kráčí jako trans žena na podpatcích a užívá si to.

Lenku Královou můžete vést v povědomí například díky rozhovorům s názvem TLK-Talk show Lenky Králové nebo V Tranzu. V nich s hosty probírá nejen téma tranzice neboli změnu pohlaví, ale věnuje se také otázkám, se kterými do kontaktu přichází každý z nás.

Proměna z muže v ženu, rozhovory nebo mediální vystoupení však ani zdaleka nejsou tím hlavním, co ji činí zapamatovatelnou. Její laskavá nota umí vnést jemnost i do témat, která pro některé mohou být na první dobrou kontroverzní. V našem rozhovoru tak díky její sdílnosti najdete jak hlubší zamyšlení nad ožehavějšími otazníky, tak obyčejné trable, které řeší každá z nás.

S dovolením začnu něčím, co většina z nás neumí. A vy to umíte dokonale. Mnohdy až příliš řešíme, co si o nás kdo myslí. U vás je ale z nejrůznějších rozhovorů znát, že vy se tím dnes již netrápíte a nezabýváte. Byla jste taková vždy? Máte to v povaze?

Dřív jsem to vůbec nemusela řešit. Předtím jsem vlastně prožila osmatřicet let svého života jako ten chlápek. Navíc jako muž vysoký, pohledný a jako bavič společnosti. Tyhle věci jsem tak nemusela řešit absolutně. Co si o mně lidi myslí, nebo nemyslí, to vůbec nebylo téma.

A dnes? Ani jako žena toto opravdu neřešíte?

V podstatě to neřeším ani dnes, ale musíme si to uvést na pravou míru. Samozřejmě jsou lidé, na kterých mi záleží a u těch je pro mě pochopitelně důležité, co si o mně myslí. Ale pak jsou také lidé, a je to vlastně nepříjemné to takto říct, kteří pro mě nejsou důležití ani trochu. A pokud si o mně někdo takový myslí něco ošklivého, pak já můžu pokrčit rameny, myslet si své a jeho názor mě zkrátka nezajímá. A ano, uznávám, že přesně tohle může občas skutečně působit nafrněným dojmem.

Ale musím také rozhodně podotknout, že mám velké štěstí na lidi ve svém okolí a považuji to za takové své privilegium. Samozřejmě se najdou lidé, kteří mě jako ženu respektovat nebudou, to je jasné. Těch je ostatně plný Twitter, ale osobně takové lidi skutečně neznám. Nevyhledávám je a nebavím se s nimi. V mém širokém okolí i v práci mě lidé respektují. A kdyby mě někdo nerespektoval? Tak se s ním zkrátka nebudu bavit. Vnímám to tak, že každý jsme v pozici, kdy si můžeme vybrat, s kým se budeme bavit a s kým ne.

Když se u toho balíku ženských vlastností ještě na chvilku zastavíme… Nastiňte prosím váš náhled na to, proč to vlastně obecně my ženy tak máme? Proč mnohdy tolik času ztrácíme hloubáním nad tím, co si o nás kdo kdy kde a jak může pomyslet?

Víte, být trans ženou je velké stigma z mnoha různých důvodů. Takže ať už jde o sebevědomí nebo o nadhled, nerada se s jinými ženami srovnávám. Neměly jsme totiž stejnou startovací čáru, to je potřeba si říct.

Pokud jde ale o nějaký můj postoj nebo vnímání toho, na co se ptáte, pak si myslím, že je to výchovou. Já osobně jsem měla to štěstí, že jsem byla vychovávaná jako chlapec a tam jsou zase jiné trable. Když si vezmete výchovu dívek a výchovu chlapců, je to rozdílné. U kluků musíte být nejvíce cool, mít nejvíce peněz, být nejsilnější, atd., protože jinak si připadáte méněcenně a všechno je to trošku jiné.

Vnímám to zkrátka tak, že společnost, ve které žijeme, vede malé holčičky k tomu, že musejí být posedlé tím, co si o nich kdo myslí. A že se hlavně musejí neustále zavděčovat. Učíme je, že sebehodnota je odvislá od toho, jak je hodnotí okolí. Například jak je hodnotí maminka, paní učitelka, známí okolo, atd. Čili vlastně ano. V tomto ohledu je moje zkušenost výrazně jiná, než je tomu u většiny žen a v tomto se samozřejmě trans ženy od cis žen liší. Určitě můžeme říct, že moje sebevědomí je tím předchozím životem a výchovou zoceleno, to ano.

Můžeme si povědět i něco o tom, do čeho konkrétně se výchova promítla u vás?

No, samozřejmě. Už třeba jen to, že se pohybuji v IT oboru, je způsobeno tím, že jsem vyrůstala jako chlapec. Dítětem jsem byla v osmdesátkách a teenager v devadesátkách. A tehdy? Tehdy byly počítače vyloženě pro kluky. Automaticky se to bralo tak, že jde o klučičí zábavu. A koneckonců se to promítlo i do toho, o čem jsme už mluvily. Rozhodně jsem nebyla vychovávaná tak, že se stále musím někomu zavděčovat.

Musíme si ale samozřejmě dát velký pozor na zobecňování. Rozhodně je také spousta rodičů, kteří dívky v tom zavděčovacím módu nevychovávají. Kolem a kolem to tak však často je.

Na to bych ráda navázala. Pojďme dopřát malé povzbuzovací okénko ženám, které si nevěří, připadají si méněcenné nebo nedostatečně dobré. Když si to uvedeme na příkladu, můžeme mrknout zrovna do vaší profese. Pracujete v IT oboru, který je stále víceméně zasvěcen spíše mužům a i tak jste v něm kovanou profesionálkou, kterou muži respektují. Myslíte si, že se ženy mohou ostřejším loktům a zdravému sebevědomí naučit?

Určitě! Samozřejmě na to nejsem žádná odbornice, ale troufám si říci, že to rozhodně jde. Bezpochyby budou nějaké seberozvojové semináře, terapeuti, atd. Syndrom hodné holky je zkrátka popsán a možnosti, jak na sobě pracovat, jsou.

Práce na sobě je něco, co vám rozhodně cizí není. A stejně tak humor. Ten vždy propašujete i tam, kde by to člověk na první dobrou nečekal. Dnes už třeba o vaší proměně mluvíte s lehkostí a humor je mnohdy vaším opěrným bodem i v provokativních tématech. Zažila jste však někdy okamžik, kdy i vám humor totálně došel a nebylo kde brát?

Tak to každopádně. I když se už dnes může zdát, že jsem to všechno měla hrozně na pohodu, nebylo tomu vždy tak. Zažila jsem určitě tak půl roku až rok, kdy to bylo peklo. To jsem byla úplně na dně a v tom období proteklo hodně slz. To byla svým způsobem tragédie. Teď už to mám za sebou a jsem ze všeho oklepaná, takže to může působit tak, jako bych si ze všeho dělala srandu, ale rozhodně to tak nebylo vždy.

A v těch krušných okamžicích, kdy jste padala na pomyslné dno, jste se z něj sbírala jak?

Myslím, že tak nějak úplně normálně. Já například začínám den horkou vanou, takže jsem si pobrečela ve vaně. Jenže pak co? Pak se prostě musíte obléknout a jít do práce. Zkrátka musíte se dát dohromady. Na jednu stranu sice prožíváte něco těžkého, ale na druhou stranu přeci musíte normálně fungovat. A to možná svým způsobem pomáhá.

Co vám v takových chvílích, v těch opravdu krušných a těžkých chvílích pomáhalo ještě?

Určitě mi pomáhalo koukat se do cíle, do toho všeho, co jednou potenciálně bude. Rozhodně mi pomáhali také přátelé, kterými jsem se obklopila, a obrovsky mi pomáhal syn. Ten byl takovým mým spojencem a světlým bodem.

Už jsme párkrát naťukly, že se obklopujete senzačními lidmi. I teď zmiňujete přátele, syna, jste dnes již také manželkou a s vaší ženou máte dlouholetý hezký vztah. Když se tak těch vztahů letem světem dotkneme rovněž, v čem spatřujete pomyslný klíč, aby nám pěkně fungovaly?

Na tohle samozřejmě nejde odpovědět jinak než nějakým generalizovaným způsobem. Spousta lidí, ať už mužů, nebo žen, má krásně funkční vztahy. Ale za sebe můžu říct, že jde určitě hodně o komunikaci. O to, zda umíme ve vztahu vyjadřovat své pocity a potřeby. Obecně jde asi o to, jestli umíme celkově komunikovat a vyjednávat. Jestli umíme o všem mluvit. Pak je úplně jedno, jestli jde o hetero, nebo o jakýkoliv jiný vztah.

My s partnerkou se například moc nehádáme. Samozřejmě jsme měly pár malých krizí, kdy bylo potřeba otevřeně si některé věci vyříkat, ale že bychom na sebe někdy zvyšovaly hlas nebo si snad nadávaly, to vůbec ne. Když to třeba porovnám s mými předchozími vztahy, v tomhle případě to bylo hrozně na pohodu a vše jsme si vždy vyříkaly v klidu.

Ale jako všude, i u nás jsou situace, kdy se pochopitelně neshodneme a musíme se domluvit. Stejně jako tomu bylo například ve vztahu s maminkou mého syna. I tam bylo potřeba komunikovat, projít různými procesy a pracovat na vztahu. Ten ostatně trval 15 let a to už něco znamená.

Když jsme u slova ZNAMENÁ. Dovolte mi otázku, co pro vás v ženském světě znamená moc? Co si opravdu užíváte?

Tak tady musím říct, že miluju módu. To je to, co si vyloženě užívám. To, že mám najednou svobodu v tom, co si vezmu na sebe. Mám ráda hezké věci. Přiznám se, že za ně i dost utrácím a v téhle oblasti se skutečně realizuji.

Zmiňujete svobodu. Napadá mě tedy, když jste byla mužem, bolela vás na duši právě i ta nesvoboda?

Ano. Já jsem hrozně moc záviděla holkám a tajně jsem si přála být jako ony. Vždy mi přišlo, že mají celkově lepší život. Ale zase. Když se zeptáte dívek, tak vám některé řeknou přesný opak.

V oné nesvobodě jste ale žila poměrně dlouhou dobu. Litovala jste někdy toho, že se celá ta vaše proměna v ženu neodehrála dříve?

Přiznám vám, že na tuto otázku velmi nerada odpovídám. A hned vám také řeknu proč. Já nejsem typ člověka, který by litoval nějakého coby kdyby. Nerada sklouzávám k tomu, abych si rvala vlasy nad něčím, co možná mohlo být jinak. Snažím se brát život takový, jaký je. Kdybych do toho všeho šla dříve, tak vzhledem k tomu, že ta hormonální terapie způsobuje neplodnost, tak bych neměla syna, za kterého jsem strašně ráda, a který je jednou z nejlepších událostí, která mě potkala. Takže já to beru takto.

Možná bych ale podotkla, že samozřejmě by spousta věcí byla jinak, kdybych do toho šla dříve. Vzhledem k tomu, že jsem trans žena a s ohledem na to, jak fungují hormony, tak by to na mně bylo o mnoho méně poznat a mohla bych žít ten plnohodnotný život déle. Ale pokud jsme u lítosti, pak je moje odpověď ne. Určitě toho nelituji. Myslím si, že v životě je vše tak, jak být má.

Díky vám jsme hezky plynule přešly k otázce vzhledu. Jak se dnes udržujete ve formě? Musíte si vzhled oddřít třeba v posilovně?

Ne, vůbec. Do posilovny nechodím a nemám blízko ani k žádnému sportu. Co tedy musím, tak to je krotit se v jídle a vůbec nejsem spokojená s tím, jak mi to jde. Když se například mrknu na svá tři roky stará videa, tak tam jsem měla o 10 kg méně. Je pravda, že nejím maso a snažím se jíst střídmě. Ale že bych držela nějakou speciální dietu, to ne. Snažím se nepřejídat a také vím, že ne vždy se to daří.

Zmiňujete videa. Na vašem youtube kanálu je k vidění nespočet rozhovorů, které s hosty vedete. Byť si vše obsluhujete sama, dnes mají vaše rozhovory profesionální úroveň. K té ale člověk určitě musel také dospět či dojít. Jak to bylo u vás? Co například vy a nervozita?

Ze začátku jsem byla hodně nervózní. První půlrok jsem youtube dělala ještě s jedním parťákem, který poté vycouval a přál si videa smazat. Takže ta nervozita pouze není vidět. Ale v těch prvních dílech jsem byla nervózní hrozně moc a před kamerou mi to vůbec nešlo. To vše jsem nabrala až cvikem.

Když jsem byla dospívající, tak moje maminka byla PR manažerka komunikace ve velké bance. Ten obor mě tak tehdy hodně zajímal a pořád jsme se o něm doma spolu bavily. O mediální komunikaci jsem tak toho věděla hodně. Jeden čas jsem dokonce uvažovala, že bych se vydala touto cestou. Nakonec jsem však skončila u programování. Kdyby to tak ale nebylo, živila bych se marketingem. Tento obor mám velmi ráda a vzhledem k tomu, že jsem to měla v rodině, z toho nyní čerpám.

U vašich rozhovorů ještě chvilku zůstaňme. Dá se říct, že vás něco naučily?

Velké zodpovědnosti. Najednou jsem zjistila, že si musím dávat pozor, co kde řeknu. Musela jsem být opatrnější na některé své výroky.

A když se v souvislosti s rozhovory odkloníme od těch profesních vod, naučily vás například něco i lidsky? Vždy působíte velmi chápavým dojmem a tak mě zajímá, zda vás třeba zrovna toto naučily rozhovory nebo jestli to máte v sobě.

Myslím si, že mou silnou stránkou je empatie. A bude to asi spíše moje přirozenost, než že bych si to nějak získala těmi rozhovory. Ale znovu musím zopakovat, že pokud mě mediální pozornost něčemu naučila, pak zodpovědnosti. A to platí i u těch rozhovorů.

Povídáme si tu o práci. O tom, že objem vašich rozhovorů je velký. Do toho máte dítě, pak svou práci, ženu, sama poskytujete rozhovory… Na jednu ženu je toho víc než dost. Povězte mi prosím závěrem, jestli vůbec někdy stíháte odpočívat?

Jo, tak tohle je špatné. Uvědomuji si, že neodpočívám skoro vůbec a vím, že takto je to dlouhodobě neudržitelné. Tělo vám to pak dá pocítit. Určitě si tak v tomto ohledu budu muset ten svůj život nějak přeskládat.

Barbora Klímová