V životě přijdou chvíle, kdy nám není do smíchu ani omylem. Různé těžkosti se tak pochopitelně nevyhýbají ani známým a oblíbeným osobnostem. Své o tom ví i inspirativní Eva Leinweberová.

S touto úspěšnou herečkou jsme si povídaly nejen o tom, jaké to je, když se září v komických rolích, ale dotkly jsme se také strastiplného úseku života ženy, která nejednou zůstala na vše sama. Na dceru, na nemocnou maminku i na život. Široký úsměv se jí však do tváře výrazných rysů vrátil a nyní si život užívá všednodenními doušky naplno. Proč je Eva Leinweberová stále zamilovaná? Má vysněnou roli? A proč jí maskéři museli schovávat vlasy? O to všechno se s námi podělila.

Dnes můžeme snadno získat pocit, že ženy jsou dokonalé. Vidíme to na sociálních sítích, v reklamách, na billboardech, všude. Prostě krása střídá nádheru a to pak má jeden pocit, že jakmile nejsme chodící dokonalost, můžeme se jít zahrabat. U vás to tak však není. Vy se i v některých rolích objevujete nenaparáděná. Jak tohle zvládáte, když jste ve skutečnosti krásná žena? Jak se hezká dáma cítí, když se musí v práci dělat “horší“?

Jak se říká, zvyk je železná košile. Jsem na to prostě zvyklá. Už od svých začátků na divadle jsem hrála komické role a ty si žádají určitou neupravenost, která pomáhá vtipu. Z počátku mi to vůbec nevadilo, ale postupem času jsem začala pokukovat i po hezkých kostýmech a začala jsem po nich toužit. Ne nějak přehnaně, ale trochu.

V nějakém rozhovoru jste řekla, že vám snad i často schovávají ty vaše úžasné vlasy. Tak i tohle mě pochopitelně zajímá. Jak herečka snáší, když musí schovat to, co je na ní mimořádně hezké? Nemrzí to člověka trochu?

Vlasy jsem přijala i z praktického hlediska. V takové hřívě je obrovské vedro. V divadle mívám vlasy stažené. I z důvodu, aby mi nepadaly do obličeje. Vždy mi maskérka nebo režisér řekli, že bych s rozpuštěnými vlasy vypadla moc dobře a že to nepotřebujeme. Vzhledem k praktičnosti mě už mě to ani nemrzí.

A k tomu mě napadá. V seriálu Osada jste už ale byla za fešandu. Užívala jste si to?

Zrovna u seriálu Osada jsem měla poprvé vlasy rozpuštěné. Seriál se točil v létě, bylo strašné vedro. Bylo mi v nich hrozně. Litovala jsem, že nemám culík a neustále mi dávali ledový hadr za krk, abych nebyla zpocená jako prase.

Vlasy jsou údajně korunou ženy a určitým způsobem ovlivňují sebevědomí. Jak jste na tom vlastně vy osobně se sebevědomím? Bylo vám v tomhle ohledu přirozeně dáno, nebo na něm musíte cíleně pracovat?

Sebevědomí mi přirozeně dáno nebylo. Dokonce bych řekla, že se v průběhu života vyvíjí nahoru a dolů. Po přijetí na DAMU jsem měla sebevědomí na rozdávání a po rozvodu bych si ho ráda šla někam dokoupit. U herce stačí prázdniny a už se necítí na jevišti sebejistě. Záleží na životních a pracovních událostech. Je to práce na celý život.

Se sebevědomím hodně souvisí i schopnost sebeironie. A zrovna vy ji jedete ve velkém. Myslíte, že sebedůvěru a sebevědomí může takováto vlastnost skutečně nějak pilovat? Může pomoci?

Nevím, jestli pomáhá, ale je to jediný způsob, jak přežít. Kdybych se brala moc vážně, tak to nepřežiju. Ale samozřejmě, že jsou situace, kdy si ze sebe srandu udělat neumím a to pak hodně trpím. Miloš Kopecký řekl, že: „Humor je nejdůstojnější projev smutku.“ S tím naprosto souhlasím.

Byla jste taková vždy, nebo ta schopnost být vůči sobě samé hodně ironická přichází až časem? Je to automatika, nebo za to můžou třeba i životní zkušenosti? Možná věk?

Bude to asi vším vyjmenovaným. Zjistila jsem, že s humorem se dá líp komunikovat se sebou, i se světem. Je mi příjemné, když umím lidi rozesmát. Ať diváky nebo kolegy. Rozesmát sama sebe mi někdy ale vůbec nejde….

Když jsme u schopnosti rozesmát sebe samu… Dovolte mi otázku. Bylo vám do smíchu kolem vaší padesátky? Bála jste se jí? A jste dneska kamarádky?

Měla jsem největší krizi ve čtyřiceti. Jako by mi došlo, že už jsem dospělá a nemám se na co vymluvit. Padesátka přišla tak rychle, že jsem nestačila ani mrknout, jen jsem zůstala v údivu, jak ten život strašně utíká.

Pojďme k rolím. Ty vaše většinou bývají spojené s komikou, se specifickými hláškami a jste celkově příjemně zapamatovatelná. Stejná jste i v rozhovorech. V životě jste ale dostala celkem pořádně naloženo. Starala jste se o nemocnou maminku, došlo u vás na rozvod, na dcerku jste také byla sama. To je přece na jednoho člověka docela dost. Vzpomenete si tak prosím na nějakou situaci, kdy i člověka vašeho ražení humor totálně opustil?

Humor mě opustil mnohokrát a řekla bych, že mi to hodně dlouho trvá, aby se i vrátil. Kdybych měla zmínit jednu situaci, tak když se před rokem ode mě odstěhovala dcera, tak to byla jedna z největších ztrát v životě. Připadala jsem si úplně sama na světě a to mě srazilo na kolena. Na humor nebylo ani pomyšlení. Teď už je situace zase jiná a dcera i humor se vrátil.

Když u toho ještě chvilku zůstaneme, v souvislosti s vaší maminkou to ale přece byla náročná péče se vším všudy. Jak jste tohle zvládala? Měla jste dítě, byla jste bez manžela, pracovala jste, společně s maminkou jste i bydlely… Kde jste v takovém období brala čas na sebe?

To byl čas, kdy jsem na sebe vůbec nemyslela, natož abych na sebe někde brala čas. Veškerou energii jsem věnovala dceři a mámě.

Je něco, v čem vám ten čas, který jste ukrajovala ve velkém sama sobě, pak v budoucnu chyběl?

Chyběly mi hlavně sociální kontakty. Úplně jsem se izolovala od normálního života k tomu pečovatelskému. Taky jsem se po smrti mámy úplně sesypala, jela jsem evidentně na doraz a vůbec na sebe nebrala ohledy a ono si mě to našlo, i když už bylo po všem.

Když se člověk musí starat o blízkého nemocného, změní ho to?

Péče o nemocného, případně umírajícího člověka je zkouška psychické odolnosti a trpělivosti. Změnilo mě to hodně. Uvědomila jsem si, že v naší republice nejsou podmínky na péči doma. Sociální příspěvky jsou také minimální. Proto jsem si moc ráda zahrála sociální pracovnici ve filmu Tancuj Matyldo, který o této problematice pojednává. Také jsem od té doby vnitřně mnohem křehčí a vnímavější k utrpení všeho druhu.

Byla jste patronkou nadace Pečuj doma. Odvíjela se tahle minulá patronace právě od vašich vlastních zkušeností s maminkou? A co prosím taková patronace (například) obnáší? A není to trochu bolestné?

Tato problematika mě stále zajímá, tak aspoň radím kamarádům a kolegům, kteří se v podobné situaci nacházejí nyní a odkazuju je na organizaci Pečuj doma.

Odbočme teď od chmurných období. Máme tu jaro, čeká nás zanedlouho i květen, čas lásky. Co vy a láska? Umíte se ještě pořád do něčeho a do někoho zamilovávat? A zamilováváte se ráda?

Zamilovávám se pořád. Do uměleckých děl, filmů, obrazů, inspirativních lidí. To mě taky dost často drží nad vodou, ta krása. Miluju východy a západy slunce a exotické země. Ale pokud mluvíme o partnerské lásce, tak ta mě v tomto věku míjí. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by mě něčím zaujal a zřejmě už to ani nevyhledávám. Naplňuje mě moje práce a i život, který přináší, jak starosti, tak radosti. Jen je mi někdy líto, že ho není s kým sdílet.

Když jsme znovu u vaší práce… Zahrála byste si s radostí nějakou pořádnou tragédku? Nebo třeba vražedkyni? Nebo je to tak, že se v těch komických rolích cítíte fajn a nešla byste do toho?

Zahrála bych si s chutí nějakou jinou postavu, než jen tu komickou. Naštěstí tyhle příležitosti dostávám v divadle, taky jich není mnoho, ale jsou. Tak jsem vděčná aspoň za tohle.

Na co se teď těšíte? Co vás pracovně čeká a kde všude vás můžeme vidět?

Hraju v několika pražských divadlech, protože jsem tzv. na volné noze. V divadle ABC mam inscenaci Revizora, N. V. Gogola, v režii Davida Drábka, na Nové scéně Národního divadla inscenace Valérie a týden divů V. Nezvala, v režii Jakuba Šmída, v divadle Minor inscenaci Demokracie, v režii Braňa Holička a zájezdové autorské představení Můžem i s mužem 2, s kolegyněmi Vandou Hybnerovou, Jitkou Sedláčkovou a Dášou Zázvůrkovou.

V příští sezoně budu zkoušet ve Vile Štvanice, Antickou Štvanici, Perseidy. Autorskou inscenaci Simony Petrů Medůza, v režii Adama Steinbauera. Potom ve Studiu Dva Jak je důležité míti Filipa v režii Šimona Cabana a také v divadle Kalich.

Barbora Klímová