Ženskost - to je ohnivá síla, která propůjčuje životu jiskru i křehkost. Zároveň v sobě ale ukrývá také ohromnou sílu. Kovaná ženskost je rovněž krása, kterou nenajdeme v žádném šatníku, ale uvnitř sebe.

Nejen o tom, co znamená být ženou ve všech svých podobách, a projevech jsme si povídaly s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Recept na šťastný život sice tato oblíbená lékařka, spisovatelka a moderátorka pochopitelně předepsat neumí, ale o postřehy, jak si po štěstí vyloženě nešlapat, se s námi poctivě podělila. Nechala nás nahlédnout také do jejího rána a ani zamyšlení nad tím, proč máme tendence ke špatným náladám, nechybí.

Vždy působíte velmi elegantně a jste plná příjemné energie. Prozraďte prosím, jak na to, aby i žena nedívčího věku působila stejně? Je to přístupem k životu? Radostí z práce? Povahou? Osobitostí? Jak to je?

Páni! Tak já dle vás působím elegantně? Tak to mne těší. Že energicky, to je asi nejspíš povahou a její dynamikou (to jsou vrozené charakteristiky a s věkem se spíš zvýrazňují, než by mizely). Baví mne barvy, výrazné velké vzory a miluji svobodu ve všech jejích podobách, takže ta „nespoutanost“ zřejmě vypadá mladistvě. Moje maminka by k tomu káravě poznamenala „nebuď hlavně skotačící stařenka, prosím tě!“. Ale maminka už je dvanáctým rokem na Pravdě Boží, takže už mne nekárá. Bohužel.

Jak vlastně vnímáte české ženy? Mám občas dojem, že se zbytečně umenšujeme a podceňujeme. Čím to?

Zajímavá otázka. České ženy - to je spousta různorodých osobností. Krátce po revoluci sem přijel fotograf Playboye, pan Michael Ancher za, jak říkal, „krásnými, sebevědomými, pracovitými a samostatnými Češkami, které mají dlouhé nohy, pevná lýtka a stehna, barokní pánev, bujná prsa a útlý pas, umí šít, plést a vařit a nedělají okolky se svlékáním“. Nu a po patnácti letech svobody si posteskl, že už jsme stejné jako všude jinde na Západě – a vydal se jinam do světa.

Naše ženy jsou pracovité, inteligentní, vychovávané k nezávislosti a skromnosti. Šetří si na byt či dům a rády studují, ale také zahradničí a hrají si s dětmi, dobře a rády tančí a hodně sportují. Nejsou feministky – tedy ve velké většině nebojují o to, aby jim muži NEnosili květiny a NEotevírali dveře. Z dávných dob mají v sobě cosi bojovně Keltského i husitského, ale, bohužel, nechají se snadno zatlačit „k plotně a úklidu, paninko!“ když se zamilují a počnou dětátko. Ale umějí se i klidně rozvést a starat se samy.

V čem se tedy my ženy z českých končin lišíme od žen z jiných zemí? Je něco, co nás na první pohled a poslech odlišuje? Vynikáme my ženy českých končin třeba v něčem, co jinde pokulhává?

Kromě toho, že mluvíme krásnou bohatou češtinou, co má malý rozsah a hluboký obsah slov, jsme velice pracovité a zručné, poradíme si i s vrtačkou a šroubovákem – zkrátka šikulky! A řada z mých vrstevnic i žen o generace mladších by ani za nic nezaměstnala zahradníka, kuchařku, uklízečku, ani paní k dětem.

Moje maminka tomu s trochou nadsázky říkala „typ sovětské údernice: plán v práci plní i překračuje, na schůze chodí, druhou směnu doma drží - vaří, pere, uklízí, o děti a mužika i tchyni a rodiče se pilně stará, pivo i rum muži nosí a hubu drží“… nu, snad už se to trošku za těch třicet let mění. Ale sebevědomé dámy první republiky z 20.-30.let dvacátého století už, Bohu žel, vymřely.

A zeptám se i naopak. Pokud bychom se mohly od cizinek něco učit, co by to bylo?

Moc toho není. Holíme se už nejen v podpaží a nad koleny, ale leckde jinde, fast-foody, pizza i alternativní typy stravování už jsou tu také jako doma (na neštěstí) a už trávíme víc času s mobilem než s knížkou, v divadle, s kamarádkami a přáteli, jako všude jinde na světě. Globalizace se Česku nevyhnula.

Stále ještě nedošlo k návratu kultury k době před dvěma diktaturami – nacistickou a komunistickou, ale vracet se do minulosti asi nejde. Dost se mi o té době kratičké zářné intelektuálské svobody mezi dvěma genocidními světovými válkami prarodiče navyprávěli.

Ale moc prosím, neučme se být fifleny, ezoteričky ani ekoteroristky jako naše západní kolegyně, byla by to škoda…

Co pro vás znamená ženskost? Myslíte, že je důležité, abychom my ženy na naší ženskosti pracovaly? Nebo se ženskost děje sama od sebe?

Jde o fyzickou stavbu, s širší pánví a oblými rameny a boky, i o stavbu mozku, který je perfektně vybaven na matriarchální výchovnou funkci – a tak umíme mluvit, myslet, cítit a jednat zároveň. Proto méně vraždíme, havarujeme a ubližujeme. To my přirozeně pečujeme i hledáme primárně chybu samy u sebe a opravujeme ji vlastním úsilím.

Ženskost se snoubí s půvabem, ladnými pohyby a klidnou laskavou řečí, která není obhroublá ani útočná. Pohazovat vlasy, mhouřit oči a smát se zvonivým smíchem, to nás nikdo nemusí učit. Spíš je třeba cítit pocit sebedůvěry a sebevědomí i práva chovat se jako žena a učit se i trvat si klidně a s úsměvem na svém nebo se vzdálit. A když atmosféra houstne, odejít středem bez ohlížení. Starat se o pleť, vlasy, nehty, zuby a vůbec celé tělo i duševní zdraví je nám vlastní – a učíme to i své okolí. Snad i proto muži, kteří žijí v trvalém vztahu, jsou zdravější a dožívají se vyššího věku než staří mládenci. Měly bychom být trpělivé, klidné a moudré, protože jsme k tomu vybaveny přírodou lépe než impulsivní, bojovní a na jediný cíl zaměření samečci. Pánové prominou.

Dá se ženskost a půvab naučit?

Máme-li postojové vzory a chceme-li se učit, pak to jistě možné je. Ale jako ve všem i zde k tomu musíme mít genetický základ po mamince či babičkách a prababičkách. Nu a musíme být odvážné nebýt tuctové, průměrné ani marnivé a malicherné. Princeznou se rodí každá z nás a jen na nás záleží, zda se rozhodneme halekat na louce, pomlouvat sousedky nebo se usmívat z trůnu. Na nás a na našem výběru životní cesty i partnera na ní záleží naše štěstí, spokojenost a pohoda. A ženy šťastné od nešťastných liší osobní rozhodnutí být šťastná za všech okolností.

Ženy zahajují i končí vztahy, dáma dá najevo, že chce být pozdravena a jak se sebou dovolí druhým lidem – mužům, ženám i dětem a institucím - zacházet. Měly bychom si toho být vědomy. Umíme to od přírody, tak se v tom trénujme.

Pojďme nyní k vám. Jste úspěšná, oblíbená, i přes vaše dřívější nemalé problémy věčně usměvavá. Prozraďte, jak tohle děláte? My totiž máme ve zvyku na otázku: „Jak se máš?“ odpovídat často negativně. Říkáme automaticky věci typu: „No, žádná sláva!“ Proč to tak je?

Jojo, blbá nálada a naštvávací nebo příliš sebekritický vnitřní rozhovor. Mluvíme tak, abychom se nevyvyšovali, abychom něco nezakřikli, aby nás kdekdo nekritizoval, nezáviděl nám a neházel klacky pod nohy… letité trauma z „života v područí“? Ale, kdo nás k tomu nutil? Jsme malý národ jako Holanďané a ty nikdo nezotročil. Můj dědeček se smutkem v hlase říkal, že nás v Rakousku-Uhersku měli za národ služek a kočích, kterým je fuk, kdo je pán - a klaní se komukoli, jen když to sype. Táta říkal, že by se za nás Husité styděli a Cimrmani zpívají „tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí“. Ale ne každý a ne vždy.

Nu, prostě sama se sebou vedu optimistické rozhovory, místo hněvu a bezmoci startuji humor, klid a zvědavost a ze všeho si beru to fajn a povzbudivé. Držím se tátova hesla „poznej vše a dobrého se drž!“ A taky hodně chválím, libuji si a nikým si nenechám vzít právo na svobodu, názory i vlastní volbu. Těch, koho mám kolem sebe i těch, kterým se vyhýbám. Tak asi proto jsem samý smích. Je to možná taková soukromá ilustrace hesla „každý svého štěstí strůjce“.

Jak v návaznosti na takové heslo vypadá například vaše ráno? Můžeme si vás představit třeba jako každou druhou ženu, která začíná ve spěchu den kávou a ne vždy vstane s úsměvem od ucha k uchu? Nebo?

Vstávám od mládí mezi pátou a šestou ranní a užívám si červánků, snídaně, ranních rituálů očisty a krášlení i vybírání, co si vezmu na sebe. To celé trvá minimálně dvě hodiny. Teď už léta snídáme zásadně s partnerem. A od rána vtipkujeme, smějeme se a těšíme se každý na svůj den. Sdílíme si svůj program a plánujeme, co budeme dělat večer. Těch dvanáct let, co jsem s ním, je každý den plný překvapení a radosti ze života v páru. A divte se nebo ne: tohle v takové intenzitě vzájemnosti zažívám poprvé v životě. To se pak nedivte, že jsem samý smích.

Blíží se jaro. Období úžasných barev a vůní. Máte tohle období v lásce?

Jaro – na rozdíl od parného léta – miluji. Jarní deště, svěží zelená tráva, zpěv ptáčků…dříve k tomu patřili ještě motýli, tady na Žižkově vrabci, dudci a veverky…to už není. Teď maximálně holubi a straky. Nu, ale vše kvete, sluníčko ještě šíleně nepálí a vzduch je svěží, občas se zatáhne a leje, ale pak krásně voní vzduch. Jaro je moje!

Než se rozloučíme, dotkněme se ještě vaší pestré profesní kariéry. Na první dobrou je znát, že vás vaše práce pořád ohromně baví. V čem taková letitá radost z práce tkví?

Sama sebe popisuji jako surfaře na vlnách života – kdy vyjíždím na hřeben vlny a už se rozhlížím po další. Začínala jsem pracovat už před vysokou na IV.interně ve výzkumu, pak během studia jako vědec – virolog, pak jsem nastoupila na kolečko před atestací z interny, pak byla revoluce a otevřel se nádherný svět svobody a padly zdi!

Nu a já měla děti, pracovala jsem postupně na gastroenterologii na interně v nemocnici, pak na cizineckém oddělení tamtéž a od roku 1997 jako lékařka v soukromém zdravotním zařízení pro cizince, kteří se sem tehdy hrnuli z celého světa. Nejdřív bylo jedné Američanky a poté, co vše vytunelovala a utekla, pokračovala jsem s kolegou pediatrem. Pak přišla úplná samostatnost, práce pro velké organizace plné Britů, Američanů, Kanaďanů a dalších národností, pak jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik a bum! Byla tu náhle nečekaná televizní kariéra trvající deset let ve dvou televizích, pořad v rozhlase Region, do toho poradenská praxe a psaní článků a knížek.

Přednášky pro odborné společnosti i laické publikum (díky, profesore Pechu, že jsme v latině na gymplu měli díky Vám i rétoriku!), no a do toho psychoterapie, skupiny paliativců a pracovníků v domovech pro seniory, i polední pohádka, kterou předčítám dětem v mateřské školce Na Vrcholu, kam mne vzala paní Menčíková z občanského sdružení Mezi námi. Fakt se nenudím!

Pojďme za naším povídáním pro ženy a o ženách udělat tečku v podobě malého milého vzkazu. Jaká ta tečka ve vašem podání bude?

Snad mi ještě kapku rozvláčnosti odpustíte… Takže: Buďme rády, milé dámy, že jsme ženy – křehké pohlaví co se tělesné schránky týká, ale silné duchem, tradicí, sdílenou a tradovanou moudrostí a trojicí schopnosti udržovat si stále a trpělivě víru, že se vše v dobré obrátí, naději a lásku. A také humor, klid, nadhled a odstup. Tak buďme šťastné, že jsme ženy – trojjediná Božstva Panny, Matky a Stařenky, dobré víly a laskavé sudičky i obávané mocné čarodějky a vládkyně…. Zdravím! Vaše Kateřina Terezie

Barbora Klímová